Jak uvádí Jindřich Voráček, spatřil poprvé „benešovské selské holuby“ na výstavě v Benešově v roce 1945. Předtím je nikdy neviděl. Voráček píše:
Byli až na několik málo výjimek o něco větší než moravští pštrosi; byli o svalnatých, širokých a krátkých křídlech, jimiž se honosí dobří letouni. Tělo nesli skoro vodorovně a byli barvy po celém těle modré. Uvědomil jsem si, že stojím před holuby typicky užitkovými a také před výslednicí veřejnosti dosud neznámé snahy vyšlechtiti pro selský chov vhodného holuba. Dověděl jsem se, že tito holubi byli vystaveni také v Dobřichovicích a Berouně a že jejich vystavovatel jim dal název „mniši“. K vyšlechtění přispělo prý více chovatelů, aniž si toho byli vědomi. Dostávali je při nejrůznějším křížení plemen a odchov, který byl považován za vhodný k dalšímu šlechtění, byl od nich odebírán. Při rozmluvě s př. Josefem Havlíčkem z Přebyšic u Benešova, domnívám se, že autorem těchto holubů, jsem bohužel seznal, že nemá přesných plemenných záznamů o šlechtění. Neubránil jsem se proto dojmu, že jej převážně k výsledkům vedla šťastná náhoda. Vyprávěl mi o křížení různých plemen, které vyšlechtění těchto holubů podle mého názoru spíše oddalovalo. Přesto jsme se dohodli, v čem by bylo třeba ještě tyto holuby zdokonalit. Měl jsem na mysli docílení jednotného typu, který by již sám o sobě představoval holuba typicky užitkového, který by se i exteriérem lišil od uznaných již plemen. Ne schůzi Sdružení svazových soudců byl tento názor schválen, byl vypracován vzorník a plemeno obdrželo název benešovský hřivnáč. Na valné hromadě Sdružení svazových soudců dne 23. ledna 1948 byl jeho vzorník oficiálně schválen, ale název pozměněn na název benešovský selský holub. Proč byl tento holub uznán za selské plemeno? Prostě proto, že se pro selský chov nejlépe hodí. Mluví o tom především jeho typ, tělesná zdatnost, nezdolné zdraví, láska k domovu, neobyčejná plodnost… Je to tedy pravý syn českého venkova.
Podle Josefa Pešty vznikli benešovští bez šlechtitelských záměrů náhodným křížením domácích modrých černopruhých holubů, případně i poštovních holubů s bezpruhými moravskými pštrosy světlé barvy a robustnějších postav. Uvádí též jako prvošlechtitele Havlíčka z Přibyšic, Votýpku z Neštětic a jejich následovníky Josefa Jonáše a Václava Větrovce. Poprvé byli tito holubi vystaveni na výstavě v Praze v roce 1947. K původním modře zbarveným holubům začaly postupně vznikat další barevné rázy. Dá se říci, že současní benešáci jsou již poněkud vzdáleni od původních holubů. Přesto ale získávají hodně příznivců a je o ně zájem i v zahraničí.
Původně byli benešovští holubi chováni jen v okolí Benešova u Prahy. Postavami připomínali moravské pštrosy, originální byli svou světlemodrou barvou s pěkným zeleným leskem na krku a voleti. V letech 1955-1960 vyšlechtil chovatel Podroužek bílé benešovské, a to pomocí kingů, červených pštrosů a poštovních holubů. Od nich získali růžové zobáky a červené obočnice. Bílí se hned po svém uznání v roce 1964 rychle rozšířili. Odsunuli tak zájem o původní modré holuby. V roce 1974 na výstavě v Týnci nad Sázavou byly uznány ještě další rázy: žlutý, červený a černý. Použití kingů proměnilo na dlouhou dobu původní typ benešovských velmi podstatně – holubi sice získali pěkné tvary hlav, pěkné zobáky, ale také některé znaky slepičáků – vodorovně nesené a robustní trupy, přizvedlé ocasy a horší strukturu peří. Plemenné znaky kingů se počaly objevovat mimo bílých i u dalších barev, takže cesta k jednotě tělesných tvarů a správných typů nebyla dlouho snadná, až v poslední době se objevují velmi pěkní tvaroví holubi ve všech uznaných barvách. Správné tělesné tvary by měly vycházet z typu původního modrého benešovského holuba a měly by být v souladu s požadavky na silnějšího holuba polního typu.
Miroslav Petrovský: Naše holubářství.
Nakladatelství Václav Tichý, Praha 2010.